„Přítomnost, nejasnost, nepochopení, hledání, pronásledování, vina, vlastnost, fenomén společnosti a její symbol. Tím vším by se dala označit emoce, pomalu rozrůstající svoje kořeny hlouběji do našich duší. Ve skutečnosti se jedná o mnohem vážnější společenskou krizi, než se na první pohled může zdát. Architektura může být nástrojem k její pozitivní přeměně, přesto ve většině případů mlčky vyčkává v pozadí průhledného závoje.“
Čísla hovoří jasně. Každý třetí občan Evropy snídá, obědvá a večeří v samotě.1 Přes 6 % dospělých obyvatel Evropy nemá nikoho blízkého, na koho by se obrátilo v případě potíží. 2 Razantní je také rozdíl mezi finančním příjmem, kde se pravděpodobnost sociální izolace zdvojnásobuje u obyvatel pohybujících se v nižším třídách platového ohodnocení. Krizi osamělosti nepomáhá ani zvyšující se věk délky života, kdy mnohem snadněji ztrácíme své blízké spolu s vnitřním přesvědčení o ztrátě tempa s rychlostí přítomnosti a životního spěchu.3 Překvapivě novým trendem je zvyšující se samota u mladistvých. Celosvětová studie z roku 2020 ukazuje jako převažující a nejvíce zasaženou věkovou skupinu dospívajících a čerstvě dospělých mezi patnácti a dvaceti pěti lety života. 4 Nezbytně nutné je zmínit osoby se zdravotním postižením a zvyšující se nárust dalších menšin, včetně přetrvávající migrační krize. Všechny tyto data jsou pouhým výčtem, zrnkem v poli pojících se informací a problémů, kterým jako osamělá společnost čelíme.
Kniha A Biography of Loneliness, autorky Fay Bound Alberti zmiňuje osamělost jako přímou vazbu k době modernity. V minulosti byla osamělost chápána spíše jako fyzická izolace, odloučení, nežli duševní stav mysli a emoci, dopadající na naše vnitřní pocity. Zajímavým způsobem popisuje termín osamělosti architekta Tereza Kalousová ve své diplomové práci Keys To The City, která se zabývá tématem urbánní osamělosti. Ta charakterizuje osamělost jako důsledek politické součinnosti i neaktivity.
„Jde o pocit absence podpory a péče ze strany spoluobčanů, zaměstnavatelů, komunity i státu. Je to pocit odloučení nejen od těch, s nimiž bychom se měli cítit důvěrně, ale také od sebe samých. Jde o nedostatek opory nejen ve společenském nebo rodinném kontextu, ale také o pocit politického a ekonomického vyloučení.
Osamělost definuji jako vnitřní i existenciální stav – osobní, společenský, ekonomický a politický“ 5 popisuje architekta ve své diplomové práci z Umprum.
Ačkoliv se může zdát, že osamělost nemá úzkou spojitost s architekturou, bytová krize je důkazem proměny osamělosti důsledkem systémového rozhodnutí. Bydlení se mění z životního standardu na komoditu, která slouží primárně za účelem obchodu, směny a investice. Maximalizace produkce, gentrifikace a konzumace proměnila náš pohled a vlastní důležitost přítomnosti ve městech v pocit vnitřní osamělosti. Zvyšující se ceny bydlení gradují v poměru nutnosti trávit více času v zaměstnání, a tak držet krok s životním standardem. To degraduje možnost navazovat a prohlubovat vztahy v okolí městského prostředí. Město přestává být nástrojem živé struktury komunikace, její sociální dimenze a významu domova. Je to více jako kulisa v divadle, která doplňuje hlavní děj a vytváří tolik potřebnou atmosféru. Avšak, tohle není žádné představení, nestojíme s ovacemi na jeho konci, je to reálný život uvnitř města a my jsme jeho herci. Možná bychom mohli v kritické fázi pesimismu pojmenovat dnešní města jako místa pro lidi bez lidí. Tak totiž tyto vzniklé lokality v blízkosti vybudovaných mega projektů tlačených na rychlost výstavby a vysokou cenu prodeje se stejnou panelovou fasádou vypadají. Rychlost proměňujících se čtvrtí rázně napomáhá vlastnímu pocitu odcizení. Mizející atmosféry nahrazuje jednotná barva, materiál i geometrie. Soukromé veřejné prostory, jsou pomyslným developerovým dárkem pro nás. Těžko bychom tu hledali jakoukoliv aktivitu, či hlubší náplň. Jsou to mrtvá místa. Narušení jejich hranic je doprovázeno pocitem odcizení. Tudy se jenom prochází. Ve výsledku vznikají hluché slepence, jádra a spouštěče negativních emocí. Bez neexistující přidaných hodnot.
Kultura veřejných míst se tak potýká se sociálním efektem a snahou znovu ovládnout veřejný prostor soukromým sektorem. Charakteristická vlastnost veřejného prostoru, kterou má být svoboda, pocit volnosti a možnost užívaní bez ohledu na postavení ve společnosti se značně vytrácí. Pro občany s pocity osamělosti se z veřejného prostoru a jeho privatizace stává místo hlubšího odloučení postrádající bezpečí a možnost vlastní realizace, prohlubující společenskou bariéru. Příkladem může být například komplex kanceláří v Karlíně, Florenci, okolí náměstí Winstona Churchilla, případně Nový Smíchov. Tyto struktury postrádají možnost přetvoření svým uživatelem, proto je pro nás tak náročně vytvořit si k místům jakýkoliv hlubší vnitřní vztah a necítit se jen jako náhodný návštěvník.
Veřejné prostory ve městech jsou jako paralyzované končetiny těla. Existující, ale neschopné vykonávat cokoliv pro vlastní fyzické a psychické zdraví.
„Stručně řečeno, utvořili jsme moderní svět způsobem, který narušuje naše vztahy. A celý tento antisociální design podněcuje vznik společenských nemocí, které spolu zdánlivě nesouvisejí, jako jsou deprese dospívajících, sociální osamělost, srdeční choroby a politické násilí. Jejich vysoký výskyt ve společnosti způsobuje vysoký stres, ubírá čas na budování sociálních vazeb, což zhoršuje zdraví a snižuje budování zdravého a šťastného společenství.“ 6
Zmiňuje Charles Montgomery ve své knize Happy City.
Je otázkou, jak dokázat upravit struktury hromadného bydlení a veřejných prostorů, jakým způsobem zamezit pocitu odcizení od města, kde jsme se narodili, vyrůstali a chceme dále žít. Možná je čas zvednout kotvy, možná naopak o to víc žačít prosazovat důležitost role obyvatele a nebát se narušit městkou dokonalost a čistotu.
